Specificky užité neohebné ↗synsémantické výrazy ale, copak, holt, jen, klidně, pěkně, právě, prostě, přece, snad, tak, taky, teda, vlastně, však, zrovna aj., které jsou příznačné pro mluvený jazyk a primárně příslušejí k jiným slovním druhům, a to zvláště adverbiím: Petr přijel, ale Marie zůstala raději doma (spojka) × To jsou ale vousy! (m.č.); Mluv klidně! (adverbium) × Klidně mluv! (m.č.); Vypadala pěkně (adverbium) × Pěkně to nechte ležet! / Nechte to pěkně ležet (m.č.); Byla krásná, tak jsem ji pozval do kina (adverbium) × Kdyby se tak na mě usmála! (m.č.) apod. Tím, že tyto ↗částice v nejužším smyslu výpověď a její propoziční obsah svým synsémantickým významem zapojují do kontextu, zaostřují spolu s jinými výrazovými prostředky ilokuční roli ↗mluvního aktu, jehož typ se odvíjí mj. z ↗větného modu věty. Proto se jim v germanistice říká „částice odstiňující“ (Abtönungspartikeln), modifikační. S ohledem na interakci s výrazovými prostředky větného modu, zvl. se ↗slovesným způsobem, se ve starší literatuře k partikulím mluví také o modálních částicích (modal particles, Modalpartikeln). S ohledem na svou roli při zapojení do kontextu bývají někdy chápány jako kontextualizátory.

Od svých plnovýznamových homonym se liší nejen zmíněnou funkcí ve výpovědi, ale také absencí lexikálního významu, resp. jeho dalším vyprázdněním, absencí větněčlenské platnosti (nelze se na ně ptát zjišťovacími otázkami a nelze jimi odpovídat na zjišťovací otázky), zčásti i nepřízvučností, prototypickým postavením v postiniciální pozici jako ↗rematizátory v pozici mezi tématem a rématem (objevují se ovšem i na počátku výpovědi), kombinacemi s jinými m.č., jimiž se proměňuje jejich význam a tím i funkce výpovědi jako celku, přičemž se tyto kombinace někdy chápou jako frazémy (✍Thurmair(ová), 1989). Od ↗větných adverbií se liší tím, že je nelze převést v uvozovací větu stejné funkce: To takhle samozřejmě nejde → Je samozřejmé, že to takhle nejde × To takhle přece nejde! → *Je přece, že to takhle nejde apod.

M. Grepl a někteří jiní autoři k nim řadí i výrazy, které podle nich nabývají povahy částic, např. Co abychom si dali zmrzlinu; Víš co(,) dáme si / dejme si zmrzlinu; Že bychom si dali zmrzlinu? (návrh). Vzhledem k tomu, že je nezávisle na kontextu chápou jako víceméně jednoznačné signály komunikačních (ilokučních) funkcí výpovědí, dávají přednost označení ↗ilokuční částice. Viz také ↗částice.